Johanka: Nebe to ví
a lidem nebudu
se zpovídat ...
Raimond mě nes
v náručí
a říkal – mám
tě rád.
Chtělo se mi brečet
a chtělo se mi smát
chtělo se mi šaty
roztrhat
a vyhodit je
k temné obloze
a teplý letní
vítr
by do nich začal vát
...
Odlétly by jak padlí
andělé –
a byli jsme děti –
najednou dospělé.
Odlétly by jak padlí
andělé –
byli jsme děti –
najednou dospělé.
A já chtěla
strašně
utonout v té
divné bolesti
a krví trávu
požehnat ...
Mé hlasy řekly: Ne,
ne, ne ...
To se nesmí stát!
A já se začla
bát.
Mám v sobě
tolik lásky
a nesmím ti ji
dát.
Mám v sobě
tolik lásky
mám v sobě
tolik lásky
musím ji nepoznat!
Hlasy mě volaly
a volat
nepřestanou ...
V Lotrinsku,
v Champagne, v Domrémy
noc hořce voní vínem
...
Je těžké zůstat pannou
...
Mám v sobě
tolik lásky
a nemím ti ji
dát!
Mám v sobě tolik
lásky!
Mám v sobě
tolik lásky
a nesmím ti ji
dát!
Mám v sobě
tolik lásky!
Mám v sobě
tolik lásky
musím ji nepoznat
...
La Hire: Láska je Bůh a Bůh
je láska –
láska je Bůh
a Bůh je láska –
a já to
nevěděl až do dnes –
zdá se mi ...
Proč jsi mi,
Pane, poslal do cesty
Johanku
posedlou – tu malou z Domrémy!?